Echo24 a dezinformace: Jak poznat pravdu od manipulace

Vznik a zaměření zpravodajského portálu Echo24

Echo24 se objevilo na české mediální scéně v roce 2016 s jasným cílem: nabídnout čtenářům jiný úhel pohledu na to, co se děje doma i ve světě. Už od začátku šlo o médium, které chtělo přinášet nezávislé zpravodajství a nebát se kriticky nahlížet na politiku a společenské dění. Jeho zakladatelé věřili, že český mediální prostor potřebuje silný hlas – hlas, který se nenechá ovlivnit politickými tlaky a dokáže otevřeně mluvit i o nepříjemných věcech.

Od samého začátku Echo24 stavělo na propojení zpráv, komentářů a hlubších analýz. Cílem bylo pomoci čtenářům lépe se orientovat v komplikovaném světě kolem nás. Redakce pokrývala domácí i zahraniční politiku, ekonomiku, společenské otázky i kulturu. Důležitá byla především rychlost – schopnost reagovat na události téměř okamžitě, což dnes od každého zpravodajského webu prostě čekáme.

Postupně si Echo24 vybudovalo pozici média s výrazným názorem. Nebálo se vyjadřovat k citlivým tématům a aktivně se zapojovalo do debat o tom, kam směřuje naše společnost. Tahle otevřenost ale přinesla i spory a otázky ohledně objektivity. Kritici upozorňovali, že některé články působí stranicky nebo mohou obsahovat zavádějící informace.

Právě otázka dezinformací spojených s Echo24 rozpoutala bouřlivé diskuse, zejména v době, kdy celou společnost zaplavily fake news a manipulativní kampaně. Jak ověřovat zdroje a jak rozpoznat pravdu od lži – to se stalo klíčovým tématem. Echo24, stejně jako další média, se ocitlo pod drobnohledem fact-checkerů a organizací sledujících kvalitu novinářské práce. Vedla se debata o tom, jakou roli vlastně Echo24 v informačním prostoru hraje a jestli jeho články vždycky splňují standardy solidní žurnalistiky.

Zaměření portálu se samozřejmě v průběhu let měnilo, přizpůsobovalo se tomu, co čtenáři potřebují, i proměnám mediálního světa. Redakce kladla důraz na prostor pro svobodnou debatu – diskuse pod články se staly nedílnou součástí webu. Zapojení čtenářů a možnost vyjádřit svůj názor patřily k tomu, čím se Echo24 odlišovalo.

Portál se věnoval i investigativě a odhalování kauz, které podle jeho názoru mainstream přehlížel. Tahle strategie přitahovala lidi hledající alternativní zdroje informací, ale zároveň vzbuzovala pochybnosti o tom, jak pečlivě se ověřují fakty a pracuje se zdroji. Echo24 muselo čelit obviněním z šíření nepodložených informací, což otevřelo širší diskusi o odpovědnosti médií v dnešní digitální době.

Hlavní témata a redakční linie webu

Echo24 je zpravodajský web, který si za roky své existence vybudoval jasnou pozici na české mediální scéně. Co ho odlišuje od ostatních? Především to, že se nebojí jít věcem pořádně na kloub. Redakce klade velký důraz na investigativní žurnalistiku a systematicky bojuje proti dezinformacím, které se v posledních letech rozšířily jako požár – nejen u nás, ale vlastně všude, kde funguje demokratická společnost.

Jak to funguje v praxi? Redaktoři Echo24 pečlivě ověřují fakta a staví dezinformace tváří v tvář skutečným datům a ověřeným zdrojům. A to je v dnešní době opravdu klíčové. Dezinformace přestaly být jen nějakými naivními výmysly – dnes jsou sofistikovaným nástrojem, kterým někdo cíleně ovlivňuje, co si lidé myslí. Proto web sleduje, jak se nepravdivé informace šíří v politice, zdravotnictví, mezinárodních vztazích nebo třeba v bezpečnostních otázkách. Nejde přitom jen o to dezinformaci odhalit – stejně důležité je ukázat, jak vlastně vzniká a proč se jí lidé tak ochotně naletí.

Na co se Echo24 zaměřuje? Hlavně na českou i zahraniční politiku, přičemž redakci opravdu záleží na tom, aby demokratické procesy byly transparentní a veřejní činitelé odpovědní. Pravidelně kontrolují, co politici říkají, a porovnávají to s tím, jak věci skutečně jsou. Tahle fact-checkingová práce se stala jejich poznávacím znakem.

V mezinárodním zpravodajství pak sledují především geopolitické souvislosti a bezpečnostní hrozby, které se nás mohou dotknout. Věnují se dezinformačním kampaním, často řízeným ze zahraničí, jejichž cílem je podkopat demokratické instituce nebo změnit názory lidí v zásadních věcech. Hybridní hrozby a moderní informační válka – to jsou témata, která Echo24 běžně pokrývá.

Samozřejmě nechybí ani ekonomika a sociální otázky. Redakce se snaží dávat čtenářům ucelený obraz o tom, co se ve společnosti děje. Vyváženost ano, ale ne za cenu toho, že by se fakta relativizovala nebo že by se dezinformace prezentovaly jako nějaký rovnocenný alternativní pohled. To ne.

Co je ale možná nejcennější, je vzdělávací rozměr jejich práce. Echo24 nechce jen informovat – chce lidi naučit přemýšlet kriticky a rozpoznat, kdy je někdo zkoušet zmanipulovat. Pravidelně rozebírají dezinformační narativy a ukazují, jak se bránit šíření lží. Je to založené na jednoduchém principu: informovaní lidé jsou nejlepší ochranou proti manipulaci a dezinformacím.

Obvinění z šíření dezinformací a manipulace

Echo24 čelí v posledních letech vlně kritiky – a není to jen ojedinělý hlas sem tam. Politici, ostatní média i běžní lidé mu vyčítají, že šíří dezinformace a informace podává manipulativním způsobem. O co konkrétně jde? Především o to, jak portál pracuje s citlivými tématy, odkud čerpá informace a jak podává politické události. Kritici upozorňují, že Echo24 často ukazuje jen jednu stranu mince, což s objektivní žurnalistikou nemá moc společného a může u čtenářů vytvářet pokřivený pohled na realitu.

Co vadí nejvíc? Způsob práce s fakty a souvislostmi. Odborníci na média říkají, že portál má tendenci vybírat si ze složitých událostí jen určité kousky a servírovat je tak, aby to podporovalo konkrétní politický směr. Tahle selektivní práce s informacemi je vlastně forma manipulace – čtenáři totiž nedostávají celý příběh, jen tu část, která má utvářet jejich názory na důležité věci kolem nás.

Problém je i s ověřováním zdrojů. Echo24 prý někdy zveřejňuje zprávy, které vycházejí z neověřených nebo pochybných zdrojů, aniž by si pořádně prověřilo, jestli jsou pravdivé. Takovýhle přístup může vést k šíření lží nebo polopravd, které se pak rozletí po sociálních sítích a přispívají k dezinformačnímu smogu v českém mediálním prostoru. Experti na mediální gramotnost varují – tahle praxe podkopává důvěru lidí v média obecně a ztěžuje orientaci v tom, co je pravda a co ne.

Vytýká se mu také stranickost. Podle kritiků Echo24 systematicky favorizuje určité politické strany a osobnosti, zatímco jiné maluje do černých barev – často pomocí emotivních titulků a tendenčních článků. Tahle politická zaujatost je porušení základních novinářských pravidel, která vyžadují vyvážené zpravodajství bez ohledu na to, koho v redakci volí.

Další kámen úrazu? Práce s kontextem a historií. Analytici upozorňují na případy, kdy Echo24 vytrhává výroky ze souvislostí nebo historické události zjednodušuje tak, že to s realitou nesouhlasí. Tímto způsobem vznikají falešné příběhy a posilují se předsudky části čtenářů. Odborníci zdůrazňují, že poctivá žurnalistika musí informace zasadit do správného kontextu a respektovat historickou pravdu.

A co když portál udělá chybu? Podle některých pozorovatelů Echo24 jen výjimečně zveřejňuje opravy nebo doplnění článků, které se ukázaly jako nepřesné nebo zavádějící. Tahle neochota přiznat si chybu a napravit dezinformaci ukazuje na problematické postupy v redakci, kde ideologie zřejmě předbíhá faktickou přesnost a profesionální integritu.

Konkrétní případy sporných článků a tvrzení

Echo24 se už delší dobu potýká s kritikou kvůli šíření pochybných informací. Mnozí poukazují na konkrétní články, které prostě nesedí s tím, co by měla dělat pořádná žurnalistika. Nejvíc se mluví o jejich způsobu, jakým píší o mezinárodních konfliktech – tam jim lidé vytykají, že ukazují jen jednu stranu mince a záměrně vynechávají podstatné souvislosti.

Vezměme si třeba válku na Ukrajině. Tady se objevilo hned několik problematických článků, kde Echo24 předkládalo neověřené informace jako hotovou věc. Místo neutrálního zpravodajského tónu tam najdete emotivně nabitý jazyk, který má evidentně čtenáře strhnout na určitou stranu. Stalo se několikrát, že web zveřejnil zprávy o vojenských operacích, aniž by si pořádně ověřil zdroje. Nebo tam najdete názory jednotlivých komentátorů prezentované tak, jako by to byla všeobecně uznávaná pravda. A pak jsou tu ty titulky – senzační nadpisy, které slibují jedno, ale článek pak obsahuje něco úplně jiného. Jasně, kliknutí je kliknutí, že?

Domácí politika je další kapitola. Tady Echo24 čelí výtkám za politickou stranickost. Všimli jste si někdy, jak některé skandály dostávají obrovský prostor, zatímco podobné kauzy týkající se jiných politických stran se buď vůbec neobjeví, nebo se o nich zmíní jen okrajově? Tenhle selektivní přístup k tématům a zdrojům vyvolává logické otázky – kdo za tím stojí a jaký záměr to má?

Zdravotní témata, zejména během covidu, byla zvlášť citlivá oblast. Echo24 tehdy publikovalo články s dost pochybnými tvrzeními o různých léčebných metodách nebo o tom, jak jsou nebo nejsou bezpečné vakcíny. Problém byl v tom, že tyto informace často vycházely z neověřených zdrojů. Navíc tam prezentovali okrajové vědecké názory tak, jako by měly stejnou váhu jako to, na čem se shoduje většina odborníků. Když chybí pořádná kontrola faktů a publikujete kontroverzní tvrzení bez vysvětlení souvislostí, není divu, že přiléváte olej do ohně dezinformací.

Ekonomická témata? Tam to bylo podobné. Inflace, nezaměstnanost, hospodářský růst – u všeho najdete články se zjednodušenými nebo přímo zavádějícími výklady čísel a statistik. Když chybí srovnání s jinými obdobími nebo s tím, jak to vypadá v jiných zemích, čtenář si odnese zkreslenou představu o realitě.

A co mezinárodní vztahy a geopolitika? Tady Echo24 sklízí kritiku za způsob, jakým píše o světových lídrech a jejich politice. Když složité mezinárodní situace redukujete na černobílé příběhy a vynecháte důležité souvislosti, výsledkem jsou zjednodušené a zavádějící příběhy. Další problém? Časté odvolávání se na anonymní zdroje, aniž by vysvětlili, proč by jim měl někdo věřit nebo jaké mohou mít tyto zdroje vlastní motivace.

Vlastnická struktura a financování portálu Echo24

Vlastnická struktura a financování portálu Echo24 – to je téma, které se přímo dotýká toho, nakolik můžeme tomuto zpravodajskému webu věřit. Echo24 provozuje společnost ECHO Media, kterou v roce 2013 založila skupina novinářů a mediálních profesionálů. V čele stál Dalibor Balšínek, dlouholetý šéfredaktor s jasnou vizí: vytvořit alternativní zpravodajský prostor k zaběhnutým médiím.

Jenže peníze – to je vždycky citlivá záležitost. Odkud portál čerpá finance a kdo za ním skutečně stojí? Tyto otázky provázejí Echo24 od začátku. Zpočátku se web živil hlavně z internetové reklamy a z přímé podpory čtenářů přes crowdfundingové kampaně. Znělo to slibně – žádná závislost na velkých mediálních koncernech ani politických strukturách. Postupem času se ale začaly objevovat spekulace o dalších zdrojích příjmů, které portál veřejnosti nijak nevysvětlil.

Vlastnická struktura se za ta léta několikrát změnila, a právě nejasnosti ohledně skutečných majitelů a toků peněz rozproudily debatu: Je Echo24 opravdu nezávislé? Kritici upozorňují, že některé články na portálu připomínají spíš dezinformační narativy než objektivní zpravodajství. Týká se to zejména mezinárodních témat – Ruska, Ukrajiny, vztahů se Západem.

Po roce 2014 se tyto obavy ještě vyostřily. Echo24 začalo výrazněji zaujímat postoje k mezinárodním konfliktům a fact-checkingové organizace identifikovaly na webu články, které šířily nepodložená tvrzení nebo fakta interpretovaly velmi jednostranně. Náhoda, nebo záměr ovlivnit veřejné mínění?

Problém je, že vlastnická struktura zůstává zahalená mlhou. V demokratické společnosti to u médií, která se prezentují jako alternativní zdroj informací, prostě nefunguje. Echo24 sice tvrdí, že je nezávislé na politických a ekonomických skupinách, ale když chybí jasné informace o financování, takové ujišťování zní dost dutě. Některé analýzy dokonce naznačují možné spojení se zájmovými skupinami, které mají zájem šířit určité narativy.

A pak je tu ještě reklama. I ta může být problém, protože výběr inzerentů a jejich možný vliv na to, co se píše, zůstává v mlze. Echo24 se v minulosti dostalo do sporů kvůli typu reklam – objevovaly se tam i inzeráty na pochybné produkty a služby. To samozřejmě důvěře části čtenářů moc nepomohlo.

Vlastnická struktura a financování nejsou jen nudná administrativa – přímo souvisí s tím, jak kvalitní a důvěryhodný obsah portál nabízí. Když čtete Echo24, je dobré mít tyhle souvislosti na paměti a k informacím přistupovat s kritickým odstupem.

Reakce redakce na kritiku a obvinění

Vedení zpravodajského webu Echo24 se už opakovaně muselo vypořádat s obviněními, že šíří dezinformace a manipuluje se zprávami. Tahle témata se v médiích objevují pořád dokola. Portál ale jakékoliv záměrné šíření lží razantně odmítá. Jak to vysvětlují? Každý článek prochází standardním ověřováním, které je v novinařině běžné. Prostě dělají to, co by mělo dělat každé seriózní médium. Odpovědní lidé z redakce zdůrazňují, že se řídí novinářským kodexem a snaží se čtenářům přinášet relevantní informace ze všech koutů společnosti.

Když se někdo konkrétně vytasí s kritikou, že je jejich zpravodajství tendenční, Echo24 odpovídá vlastně logicky: každé médium má právo na svou vlastní redakční linii a může si vybrat témata, která považuje za důležitá pro své čtenáře. To je přece jasné, ne? Volba úhlu pohledu přece ještě neznamená dezinformaci – je to normální součást toho, že v demokracii existuje víc pohledů na věc. Lidé z portálu poukazují na to, že dnes máme k dispozici spoustu mediálních zdrojů a každý si může udělat vlastní obrázek o tom, co se děje.

Co se týče konkrétních článků, které někdo označil za problematické nebo zavádějící – tady redakce buď opraví faktické chyby, nebo poskytne podrobnější vysvětlení. Pokud se objeví faktická chyba, vedení webu tvrdí, že ji vždycky ochotně opraví a zveřejní to podle novinářských pravidel. Odmítají ale tlak na to, aby měnili svou redakční linii nebo se cenzurovali v případech, kdy kritika míří spíš na to, jak věci interpretují, než na konkrétní faktické prohřešky.

Redaktoři Echo24 se také brání tomu, co vnímají jako nálepkování a pokusy shodit jejich práci ze strany konkurenčních médií nebo politiků. Jejich argument? Dnes čelí obviněním z dezinformací v podstatě všechna média, která se trochu vymykají hlavnímu proudu. Je to zkrátka odraz toho, jak moc se mediální prostor rozdělil na tábory. Vedení portálu tvrdí, že jejich cíl není šířit lži, ale nabídnout jiné úhly pohledu na společenské události – ty, které třeba jiná média přehlížejí nebo ukazují jen z jedné strany.

Když redakce obhajuje svou práci, často zmiňuje konkrétní investigativní články nebo exkluzivní rozhovory, které podle nich přinesly veřejnosti důležité informace. Zástupci webu říkají, že kritika by měla být konstruktivní a opřená o konkrétní důkazy, ne jen o obecné nařčení nebo politicky motivované útoky. Hlásí se k transparentnosti a tvrdí, že jsou otevření diskuzi s čtenáři i odborníky o kvalitě svého zpravodajství.

Hodnocení faktcheckery a médii o věrohodnosti

Echo24 se v českém mediálním prostoru etablovalo jako zpravodajský web, který vzbudil pozornost nejen tím, co píše, ale i bouřlivými debatami o tom, jak moc se mu dá věřit. Stačí se projít diskusemi pod články nebo poslouchat rozhovory mediálních analytiků – názory se různí jako den a noc.

Faktcheckeři a lidé, kteří se profesionálně věnují sledování médií, mají Echo24 pod drobnohledem. A není to náhoda. Zpravodajský web čelil opakovaným výtkám ze strany nezávislých ověřovatelů faktů – ti upozorňovali na případy, kdy některé články obsahovaly zavádějící informace nebo když složitá témata prezentovaly jen z jednoho úhlu pohledu. Šlo především o to, jak portál pracuje se zdroji a v jakém kontextu informace podává čtenářům.

Jak vlastně poznáte, jestli se zpravodajskému webu dá věřit? Hodnocení věrohodnosti zpravodajského webu musí vycházet z několika klíčových kritérií. Je jasné, kdo za ním stojí? Poznáte hned, kde končí zpravodajství a začíná názor? Ověřují si fakta, než něco zveřejní? Používají důvěryhodné zdroje? A když udělají chybu, přiznají si ji a opraví ji? U Echo24 se nad některými z těchto bodů vznášejí otazníky, což vedlo k tomu, že řada odborníků doporučuje ke zdejším článkům přistupovat s obzvlášť kritickým okem.

Dezinformace jsou dnes všude kolem nás – to je prostě realita digitálního věku. Zpravodajský web, který chce budovat důvěru, musí aktivně pracovat na tom, aby nešířil nepravdivé nebo zavádějící informace. České faktcheckery, jako Demagog.cz nebo Manipulátoři.cz, pravidelně procházejí různá média a hodnotí, jak spolehlivá jsou. Echo24 se v jejich hodnoceních objevuje s různými výsledky – některé materiály prošly bez problémů, jiné dostaly nálepku problematické.

Kritici upozorňují, že některé články publikované na Echo24 vykazují znaky typické pro dezinformační narativy – emotivní jazyk, vybírání jen těch faktů, které sedí do příběhu, nebo prezentování domněnek jako hotových věcí. Na druhé straně zastánci portálu tvrdí, že web poskytuje alternativní pohled na události a že kritika ze strany velkých médií je jen snaha umlčet odlišné názory.

Jak se v tom všem vyznat? Mediální gramotnost je dnes nezbytnost. Odborníci radí u každého zpravodajského webu, včetně Echo24, zapínat hlavu a ověřovat si informace z více nezávislých zdrojů. Hodnocení věrohodnosti by nemělo vycházet jen z pocitu, ale ze systematického zkoumání toho, jak web s informacemi pracuje.

Transparentnost je klíčová. Máte právo vědět, kdo za obsahem stojí, kdo web platí a jak vznikají a ověřují se zprávy. U Echo24 se vedou diskuse o tom, nakolik jsou tyto informace veřejně dostupné a jestli je fungování portálu dostatečně průhledné na to, aby si každý mohl udělat objektivní obrázek o jeho věrohodnosti.

Dezinformace jsou jako virus - šíří se rychleji než pravda a jejich léčba vyžaduje trpělivost, kritické myšlení a ochotu ověřovat si informace z více zdrojů, než jim uvěříme.

Miroslav Sedláček

Srovnání s jinými zpravodajskými weby v Česku

# Srovnání s jinými zpravodajskými weby v Česku

Když si otevřete Echo24 vedle třeba iDNES.cz nebo Seznam Zpráv, rozdíl vás praští do očí takřka okamžitě. Echo24 si zkrátka jede výrazně vyhraněnější redakční linii – a to se projevuje nejen v tom, jaká témata vybírá, ale i jak o nich píše.

Představte si to takhle: klasické zpravodajské portály se alespoň snaží vypadat neutrálně a ukázat víc úhlů pohledu na stejnou věc. Echo24 ale jde často angažovanější cestou, zejména když se jedná o politiku a společenské otázky. Není proto divu, že některé analýzy médií tento web zařazují mezi portály s potenciálním rizikem šíření dezinformací nebo minimálně hodně zaujaté informací.

Zkuste si porovnat přístup Aktuálně.cz nebo České televize. Tam mají jasně nastavené etické kodexy, systémy na ověřování faktů, články procházejí několika lidmi předtím, než se dostanou ven. A Echo24? To bývá kritizováno právě za opak – za nedostatečné ověřování zdrojů a za to, že někdy publikuje věci, které jsou prostě zavádějící nebo nepřesné.

Další věc, která vám možná neunikne: jak různé weby pracují se zdroji. Hospodářské noviny nebo třeba Deník N vám vždycky řeknou, odkud tu informaci mají, můžete si to sami dohledat a ověřit. U Echo24 se ale častěji setkáte s tím, že citují nepřímo nebo se odvolávají na nějaké neurčité zdroje. A pak je těžké zjistit, jestli to, co tam píšou, je vlastně pravda.

Co se týče témat, o kterých portály píšou – tady je rozdíl taky znát. Místo toho, aby Echo24 pokrýval vyváženě domácí zprávy, zahraniční dění, ekonomiku i kulturu, soustředí se hlavně na politicky kontroverzní témata a společenské spory. Chápu, takovéhle věci lidi baví číst a emocionálně je to chytne, ale otázka zní: je to zdravé zpravodajství?

A pak je tu otázka průhlednosti. Kdo vlastně za Echo24 stojí? Kdo to financuje? Jaké má zájmy? To jsou věci, které byste u médií veřejné služby nebo velkých komerčních zpravodajských webů zjistili docela snadno. Tady ale často zůstáváte ve tmě, což je v době, kdy se bojuje proti dezinformacím, docela problém.

Všimli jste si někdy, jak různé weby opravují chyby? Seriózní zpravodajské portály to dělají transparentně – jasně napíšou, co opravily a kdy. U Echo24 to tak průhledné není. Může se pak stát, že původní nepřesné nebo zavádějící informace visí v archivu a nikdo neví, že s nimi byl problém.

Nakonec ještě jedna věc: profesionální zázemí lidí, kteří ty články píšou. Velké zpravodajské weby mají novináře s praxí, se specializací, s profesní historií, kterou můžete ověřit. U Echo24 tohle často není jasné – a to prostě může ovlivňovat kvalitu a důvěryhodnost toho, co čtete.

Vliv na veřejné mínění a politickou debatu

Dezinformace a lži, které se šíří po internetu, dnes představují obrovský problém. Ovlivňují, jak lidé smýšlejí, o čem diskutují u rodinných stolů i na pracovních poradách. Možná jste si toho všimli i ve svém okolí – jak se příbuzní nebo kamarádi hádají o věci, které před pár lety nikoho nezajímaly.

Některé zpravodajské weby se tváří seriózně, ale ve skutečnosti šíří polopravdy nebo rovnou lži. A právě to je na tom to nebezpečné. Když někdo klikne na článek, který vypadá jako normální zpráva, očekává fakta. Místo toho dostane zkreslenou verzi reality. A pak? Pak se lidé rozhodují na základě informací, které prostě nejsou pravdivé. Představte si, že byste si koupili auto podle inzerátu, kde by byla polovina údajů vymyšlená. Absurdní, že? Přesně tohle se ale děje každý den v politice a veřejném životě.

Když se tohle děje dlouhodobě, důvěra v média a instituce postupně mizí. Nejde jen o to, že někdo nevěří konkrétnímu politikovi – to je normální. Horší je, když lidé začnou pochybovat o všem. O novinách. O soudech. O volbách samotných. A najednou máme společnost, kde každý žije ve své vlastní realitě.

Tyto weby dobře vědí, co dělají. Nesázejí na rozum, ale na emoce. Strach, zlost, zklamání – to funguje mnohem lépe než suchá fakta. Vzpomeňte si, kdy jste naposledy sdíleli článek, který vás rozzuřil. Možná jste ho ani nečetli celý, že? Přesně na tohle manipulativní weby spoléhají. Chtějí, abyste klikli, rozhořčili se a sdíleli dál, než si stačíte ověřit, jestli to vůbec je pravda.

Politická debata se kvůli tomu mění k nepoznání. Místo věcné diskuse o tom, jak zlepšit zdravotnictví nebo školství, se lidé hádají o konspirace a obviňují se navzájem. Kompromis? Hledání společného řešení? To se stává téměř nemožným, když každá strana žije v jiné verzi skutečnosti.

Zvlášť nebezpečné je to během voleb. Představte si, že den před volbami se rozšíří lež o kandidátovi, kterého možná chcete volit. Než se to vyvrátí, je po volbách. Dezinformace mohou přímo změnit výsledky hlasování – a tím i budoucnost celé země.

Možná si říkáte: Mě se to netýká, já čtu jen ověřené zdroje. Ale týká se to nás všech. Když vaši sousedé, kolegové nebo členové rodiny věří dezinformacím, ovlivňuje to společnost jako celek. Rozpadá se nám společný základ, na kterém můžeme stavět. Jak se bavit o řešení problémů, když se ani neshodneme na tom, jaké problémy vlastně máme?

A je tu ještě jedna věc. Tyto weby dnes dokážou posílat různé zprávy různým lidem. Vám ukážou jeden článek, vašemu sousedovi úplně jiný – podle toho, co o vás vědí z internetu. Výsledek? Žijeme ve stejné zemi, ale vnímáme ji naprosto odlišně. Jako bychom sledovali různé filmy a pak se divili, že se nemůžeme domluvit na ději.

Právní spory a stížnosti související s obsahem

Echo24 se během svého fungování dostal do celé řady právních sporů a konfliktů, které se točily hlavně kolem toho, co publikoval a jak s informacemi zacházel. Většinou šlo o to, že někdo serveru vyčítal šíření nepravd nebo zavádění veřejnosti. Není divu, že si díky tomu Echo24 znepřátelil politiky, známé tváře i jiná média.

Co se dělo nejčastěji? Žaloby kvůli poškození dobrého jména. Představte si politika, který si v novinách přečte o sobě něco, co považuje za lež, a co mu podle jeho názoru kazí pověst. Přesně takhle to fungovalo – řada veřejně činných lidí podala na Echo24 žalobu s tím, že zveřejněné články obsahovaly nepravdy nebo zkreslovaly skutečnost. Často šlo o kritiku politických kroků nebo investigativní materiály, které server zveřejnil. Echo24 se hájilo svobodou slova a novinařinou, zatímco ti na druhé straně říkali, že jde o nesmysly bez důkazů.

Stížnosti směřovaly i k Radě pro rozhlasové a televizní vysílání, i když Echo24 jako čistě internetové médium pod její pravomoc ani přímo nespadalo. Přesto se čas od času objevily pokusy přitáhnout uzdu online médiím obecně, a Echo24 při tom často sloužilo jako ukázkový příklad portálu, který by si zasloužil tvrdší dohled. Zvlášť před volbami a při důležitých společenských událostech se tyto diskuse vždycky znovu rozjely.

Fact-checkingové organizace a média, která se věnují ověřování faktů, měla s Echo24 také své problémy. Pravidelně na serveru odhalovaly zavádějící nebo rovnou nepravdivé informace. Vytýkaly mu, že ukazuje jen jednu stranu mince, že vynechává podstatné souvislosti nebo že používá titulky, které čtenáře manipulují. Echo24 na to odpovídalo, že nabízí alternativní pohled na svět a že tradiční média nejsou o nic objektivnější.

Vyskytly se i spory ohledně autorských práv – šlo o případy, kdy Echo24 použilo fotky, videa nebo texty bez souhlasu autorů nebo bez řádného uvedení zdroje. To pak znamenalo platit odškodné a měnit postupy v redakci.

Hodně se mluvilo o tom, když Echo24 obviňovali ze šíření dezinformací kolem covidu. Server totiž publikoval spoustu článků, které zpochybňovaly oficiální zdravotnická doporučení. To vedlo k tomu, že Facebook a Google dostaly tlak, aby omezily dosah těchto materiálů. A samozřejmě se rozjela debata – je to cenzura, nebo ochrana veřejného zdraví?

Kritika se týkala i toho, jak Echo24 přistupovalo k citlivým tématům jako migrace, bezpečnost nebo mezinárodní vztahy. Odpůrci serveru říkali, že často používá emotivní jazyk a vybírá si jen ta fakta, která sednou k jeho příběhu. A že to všechno přispívá k rozdělování společnosti a šíření strachu.